Black Bass - Plavaná - Nežárka

Posted by admin 07/06/2018 0 Komentář Team Black Bass - Plavaná,

1.KOLO II.LIGY PLAVANÉ sk.A, ANEB NEŽÁRKA NAPOSLEDY ?


 

Když jsem viděl v rozpise závodů termín pro úvodní závod druhé ligy sk.A na Nežárce, měl jsem trochu obavy, jaké počasí bude na konci dubna panovat a zda nebude Nežárka zase rozvodněná z přívalu dešťů a možná i tajícího sněhu, ale opak byl pravdou. Poslední dubnový víkend panovalo nádherné počasí a to, stejně jako výsledky z Nova Domusu, jenž se tu konal týden před ligou, nasvědčovalo, že si letos na Nežárce zachytáme dobře.
Potvrzoval to i můj páteční dopolední trénink, při kterém jsem si na začátku sektoru „B“ úžasně zachytal. Záběry přicházely do 20ti sekund a skladba ryb byla pestrá – plotice, jeseni, cejni, skaláci, perlíni a sem tam i dobře vypasená ouklej. Jen žádná ryba přes kilo nepřišla. Množství záběrů mi ale pomohlo vyladit si hned pět udic od 0.5gramu až do 1.5gramu, které jsem chtěl použít do závodu. Vypadalo to, že všechny fungují a na všechny jsem spolehlivě odchytával ryby. V momentě, kdy se břeh začal zaplňovat dorazivšími závodníky, jsem spokojeně zabalil a odjel na přilehlý statek, kde jsem trávil i s rodinou prodloužený víkend.
Večer jsme na statku ještě s bráchou nechali prolézt patentku, neb ta tu platí za klíč k úspěchu a ráno před osmou už vyrážíme na úsek, kde se potkáváme s našimi spoluchytači Eliškou Hanykovou a Ondrou Rajtmajerem. Nechybí pochopitelně ani náš břehař René – Eliščin táta. Ondra už pilně kmitá kolem krmení a s bráchou si libujeme, jakou to kvalitní posilu jsme pro letošek získali do našeho Black Bass týmu namísto Cívky, který se po narození své defacto čtvrté dcery rozhodl sezonu vypustit a věnovat se rodině.

 

 

Já se tradičně věnuji rozchození živé a jelikož se zapojují všichni a krmení není moc, brzy máme vše hotovo. Eliška přichází od losování a ukazuje mi na mobilu zapsaný los pro náš tým, ať jej ohlásím zbytku týmu. Nemohu věřit vlastním očím. U mého jména svítí D11, to by znamenalo, že mám forhont – poprvé v životě!!!! Je to neuvěřitelné, ale za svou závodní karieru čítající jistě přes deset let jsem nikdy forhont neměl. Na ty je expert spíše brácha Martin a já většinou vyžírám antiforhonty. Ale dnes to je opravdu jinak a Eliška mě ujišťuje, že má D11ka je správně. Losovalo se dle losovací tabulky, která určila, že brácha a Ondra R.jdou také na jedenáctky – brácha na C11 a Ondra na B11. Jen Eliška na áčku bude sedět na čísle sedm. Jelikož je forhont také na B1, nejhůře je z nás na tom asi Ondra R., ale dopředu nikdo neví, kde ryba bude a jak bude reagovat na průběh závodu.
Já se na závod vyloženě těším, jelikož mám dobrý předpoklad, že si zachytám, výsledek buďto přijde spolu s tím, anebo ne – nějaký tlak si moc nepřipouštím. Těšení mě trochu přejde, když mi brácha přinese vzkaz od Standy Oudrána, ať si dám pozor, že na mém místě je velká vázka, na které kdosi při Nova Domusu utrhal všechny udice. Jana Štiková mi pak ještě ochotně ukazuje, kde že se přesně vázka nachází, což pro mě znamená, že si musím sednout na spodek svého sektoru a také si jako první věc důkladně prošahat dno s olovnicí, než finálně usadím bednu. To také dělám a teprve, když se ujistím, že vázka je opravdu o kousek výše, než já hodlám chytat, finálně bednu fixuji. Rozdělávám si svých pět udic z tréninku, testuji gumy (tady musí být opravdu jemné) a pečlivě každý splávek provádím svým úsekem. Pepa Kostka mi kontroluje živou a já se  vrhám na její přípravu a hlavně hlídám, aby se mi sluníčko příliš neopíralo do patentek – ty musí vydržet čilé po další čtyři hodiny. Blíží se zahájení krmení a já si utahuji sedm (je to mé oblíbené číslo) koulí na naházení rukou, zbytek nakalíškuji. 
A je to tu. Signál ostře prořízne teplý polední vzduch. Sedm koulí je ve vodě natotata a jde se kalíškovat. Po pěti kalíškách v tempu začínaji trochu bolet svaly, ale musí se to vydržet. Nakonec jich tam vyvážím asi patnáct a jdu si chystat nástrahu. Na začátek dávám 4 pinky, ať je sousto zřetelné a vynikne mezi jinou živou vznášející se nade dnem. 

 

 

A jde se do ostrého závodu. Zahajuji metodou „podrž pusť“  s 0.7g tužkovým splávkem, který mi v tréninku fungoval nejspolehlivěji. Zhruba v půlce jeho provádění se připotápí, chvilku čekám, sekám a první ryba se klepe na háčku. Je to menší cejn, tak kolem 25cm. Rychle s ním do vezírku a jde se na další. Tentokrát přichází záběr až na konci proplavání a do vezírku putuje pěkná plotice. Na třetí nához mám opět záběr a klube se z něj skaláček. Pode mnou děličky „mlčí“, tak si říkám, že ten úvod není špatný. Ale asi jsem to zakřikl, protože najednou záběry ustávají a já vodím splávek vodou bez reakce od ryb. To už mám čas mrknout okem i pod sebe a vidím, že se rozjíždějí i ostatní. Rybu zdolává můj bezprostřední soused Pavel Martínek a Jana Štiková na D8 také evidentně nezahálí. Snažím se něco vymyslet a odkládám svou z úvodu úspěšnou udici a šahám po jiné, o něco těžší. Nakonec z ní rybu dostávám, je jí opět menší cejn, ale ideální to není. Čekám dlouho a navíc je splávek špatně viditelný. Světelné podmínky i odraz na hladině je tu jiný než v tréninku a splávek dnes není tak využitelný. Měním tak taktiku a sahám naopak po svém nejlehčím splávku. Na něm mám zároveň nejjemnější vlásek a pidiháček, na který dávám jen dvě patentky. A ono to funguje. Mám tři záběry v řadě, ale jsou z nich samé menší rybky – dva jesínci a jeden skaláček. To pode mnou už všichni tři závodnící zdolali slušné lopaty – jak Pavel Martínek, tak Martin Kejst a hlavně Jana Štiková, která mě trápí nejvíc. U ní vidím neustále cukající gumu a napřažený podběrák.
Ale jsem rád, že aspoň jsem zase v kontaktu s rybami, a tak jemnou sestavu ponechávám.  Přichází na ni velká bačkora, která mě zas trochu uklidňuje, ale pak se voda hodně rozjede a jemný splávek přestává fungovat. Sahám po těžších, ale jejich chod se mi nelíbí, záběry asi jsou, ale nevidím je. Zajímavé, jak to, co se v tréninku jevilo jako funkční, najednou nešlape. Jednoho středního cejna nakonec ze své nejtěžší udice vymodlím, ale spokojený nejsem. Cítím, že by se mé místo dalo vytěžit lépe.
To už pravidelně dokrmuji - vždy po čtvrt hodině vyvezu dva kalíšky. Voda naštěstí zpomaluje (průtok se tu hodně mění) a já vracím do hry svou udici z úvodu závodu. Chce to držet na místě. Jen brždění či proplavání nefunguje. Když voda lehce proudí, má sestava funguje a tahám ryby relativně pravidelně. Nejsou to žádní obři, ale mám jistotu, že gramy přibývají. Problém je, když se voda rozteče rychleji anebo se úplně zastaví, to pak začínám lavorovat a ztrácím rytmus. Pavel Martínek i Martin Kejst pode mnou naštěstí také nejsou stoprocentní, a tak věřím, že se držím stále před nimi, byť má každý větší rybu. Zato Jana mi přijde, že tahá opravdu spolehlivě a pomalu se mentálně připravuji na to, že jednička z toho pro mě asi dnes nebude. 
Přichází poslední hodina  a já se držím stále své udice s tužkovým splávkem. Trochu jsem přidal na hloubce a najednou to začíná jít skoro „na hod“. Tahám i pár půlkilových cejnů a vrací se mi víra v čelní umístění. Poslední dvacetiminutovku už jedu vyloženě „na hod“ a prakticky samé středně velké cejny, mám pocit, že jsem to konečně vyladil. V poslední pětiminutovce vytahuji ještě dva a věřím, že jsem to snad v závěru strhnul na svou stranu. Uvidím, s jakou váhou přijdou odspodu sektoru. 

 

 

 

Ukazuje se, že dole to naštěstí moc nešlo a třeba chudák Petr Molek se na D1 protrápil k pouhým 660 gramům. Nakonec nejvíc prozatím váží Jana Štiková s 4.690 gramy. Martin Kejst na D9 se druhou polovinu závodu docela trápil, takže sype na váhu jen 1.990 gramů a už je přede mnou jen můj soused Pavel Martínek z D10. Ten má „jen“ 3.890 gramů a já cítím, že bych opravdu mohl jít do čela. Potěžkání vezírku mě v tom uvrzuje a váha to vzápětí taktéž finálně pečetí – ukazuje mi 7.320 gramů. Tak mi nakonec má silná závěrečná hodinka dala pohodlný náskok. Super. Očekávání jsou naplněna, penalta (forhont) proměněna. S dobrým pocitem mohu pokračovat v balení a čekám, až se ke mně dostanou výsledky ostatních členů týmu. S nimi tradičně přichází Eliška, která se u mě překvapivě zjevuje až ze sektoru A (má koloběžku), zatímco jí René jako vždy balí věci. Ona sama z prostředku áčka zachytala slušně a za 5.920 gramů bere pětku. Zato brácha se na céčku (louce) trápil a po slušné úvodní čtvrthodině si už skoro nesáhl na rybu a propadl se až na desáté místo za 780 gramů. Ondra R. měl těžký los a z antiforhontu se pral statečně. Díky velkému tloušťovi dokázal s váhou 2.520 gramů přeskočit alespoň dva lépe posazené závodníky a prokousal se na devítku. Se začátkem sektoru B se opravdu nemohl rovnat, tam to byla skutečná jatka (možná proto, že jsem tam včera kvalitně zakrmil ;o)  a Martin Průša tam vydoloval neskutečných 27kg!, za která pochopitelně bral jedničku. Na sektoru A dělal sektorové prvenství rovněž na forhontu sedící Adrian Terelmeš s 13.350 gramy a na sektoru C to byl Jakub Bárta s 5.240 gramy.
Součet našeho Black Bass týmu tak po sobotě činí 25bodů, jsme na šestém místě  a máme stále reálnou šanci vyskočit za víkend na bednu (chybí nám na ni jen 4 body). S bráchou se opět scházíme na statku za Hradcem, kde tráví víkend i naši kamarádi a po notném doplnění tekutin (bylo opravdu vedro, na duben hodně nečekané) se opět pouštíme do ošetření patentky, ať je na druhý den 100%ní. Večer s kamarádama lehce grilujeme a jdeme jako první zalehnout, neb ráno nás čeká opravdu brzký budíček. 
Brácha si nacpal špunty do uší, takže svůj budík neslyšel a budím ho až já – o půl hodiny později, než si plánoval. On totiž oproti mě potřebuje ráno čas na svůj ranní rituál – snídaně, čajíček atd. – já si jen vyčistím zuby, opláchnu obličej, skočím do auta a jedu. Cestou se za volantem zvládnu i nasnídat a v 6.00 přijíždím na úsek. Ondra Rajtmajer už tu zase dře jak mezek, takového makáče v týmu opravdu oceňujeme. Já se tradičně pouštím do živé, zatímco Ondra nám chystá krmení. Brácha doráží s mírným zdržením a nejpozději se objevuje René, ikdyž je ubytován nejblíž. Navíc přijel bez Elišky, ta prý dorazí na koloběžce. Tak snad stihne losování, což je její hlavní úkol.

 

 

Krmení opět stavíme do tmava s velkým podílem hlíny a v živé jednoznčně dominuje patentka – žádné překvapení na této vodě. Eliška doráží včas a tradičně jde losem určit naše posty pro neděli. Díky losovací tabulce to jde rychle a už za chvilku se vrací s výsledkem. Pro sebe Líza losnula A10, což vypadá nadějně vzhledem k proluce mezi sektory A a B, kdy i A11 funguje jako malý forhont. Navíc na A10 včera pěkně zachytal Michal Tippl a vylovil odsud krásnou dvojku v sektoru. Zbytek týmu sedí na trojkách – takže brácha B3, já C3 a Ondra R. D3. Až na Ondru to pro nás všechny vypadá jako dobrý los – na béčku spodek jednoznačně dominoval nad vrchními čísly a i na céčku se včera lépe chytalo dole. Ale dnešek může být pochopitelně jiný, ryba rozjetá po úseku, včerejší pořádky nemusí platit. Každopádně nás los ale pozitivně naladil a ujišťujeme se v našem odhodlání bojovat o bednu.
Rozcházíme se na štonty. Je to dřina. Jdu asi pětkrát přes louku, než nanosím vše potřebné. Na béčku jsou na tom ale ještě hůře, tam je to nejdelší štreka. Po včerejšku si myslím, že trochu vím, jak na to a mám minimálně jednu super fungující udici. Takže ambice na výsledek mám vysoké, ale zároveň se nijak nestresuji, věřím, že aspoň hodinu bude ryba spolupracovat a pak se budu snažit vymodlit nějaká bonusová cejniska lopatiska. Chystám si pět topů, ať nic nepodcením a všechny je poctivě projíždím vodou a dovažuji co nejpřesněji, ať se vyhnu tomu, že jsem včera s chodem pár splávků nebyl úplně spokojen. A známe to...jak chybí důvěra, chybí i záběry aneb i v tomto sportu funguje psychologie tak jako kdekoliv jinde. A že mi zbývá čas, dělám si i sedmičku bič, neb jsem se doslechl, že se tu včera dělali i záchranářské výsledky na ouklejích...tak ať jsem připraven na vše.

 

 

V klidu vše stíhám nachystat a čekám na signál krmení. Ten přichází a já začínám házet do vody předpřipravené koule. Tady ale přichází nemilé překvapení – narval jsem do nich na úvod moc živé, což je možná taktická chyba sama o sobě, ale hlavně nedrží moc pohromadě a některé se mi rozpadají ještě nad vodou. Každou další tak ještě před hodem silně dotahuji, ať dopadne celá na dno. Zbytek chci zachránit kalíškem, a tak tak jich tam navážím opravdu hodně, což může být další chyba. Po odstartování závodu se totiž oproti očekávání na mém místě neodehrává vůbec nic. Pět proplavání ani drb, ať už splávek držím, pouštím či pomalinku vedu. Nejdřív je to stejná písnička i okolo mně, což mně trochu uklidňuje, pak se ale moji sousedé rozjíždějí. Rybu mají jak moji sousedé po pravici – Franta Dubský a Vladimír Dedik, ten dokonce pěkného cejna, tak i můj soused po levici – Martin Bárta, a ten nezůstává u jedné ryby – naopak začíná chytat jednoho cejna za druhým. Z toho už začínám být mírně nervózní – já jsem totiž půl hodiny nejen bez ryby, ale stále i bez záběru! Jde kolem mě Aleš Horký a říká, že i jeho Vojta už má asi pět ryb. Ten je naštěstí na B12, takže mimo můj sektor, ale potvrzuje mi to, že já dělám něco zásadně špatně. Točím postupně svých pět udic, měním hloubku i rozložení zátěže, měním živou na háčku, ale nic nevede k jedinému drbnutí. To už propadám hodně velké panice a ze zoufalství sahám po biči. Ať mám aspoň jednu ouklej pro uklidnění. Zjišťuji však, že asi jediný mám nad sebou hodně nízko větev a nemohu házet horem. Tak nahazuji spodem, což je s jemným splávkem obtížné a spíše náhodou sekám konečně první ouklej. Vědomí, že už nejsem bezrybka, je uklidňující a s nabytým klidem sekám i druhou ouklej. Ale moje počínání se spodními náhozy je trapné, zvlášť když se oukleje drží spíše u druhého břehu. Tak to po dvou ouklejích vzdávám a jdu zas do děličky. Vracím na vodu svůj oblíbený tužkový splávek a světe div se, mám záběr!!! Namísto spásné lopaty ale táhnu jen menší plotičku. I tak v mém srdci zahořela naděje, že bych nepříznivý vývoj závodu mohl ještě zvrátit. A plamínek se rozhořel, když mám další záběr a tentokrát je z něj plotice docela solidních rozměrů. To akorát přichází René a jak mě vidí zdolávat rybu, propadne pocitu, že mi to asi jde. Ujišťuji ho, že jsem nejspíš stále poslední, ale že s tím hodlám bojovat. René říká, že Eliška dobrý, prý má větší ryby než okolosedící, brácha taky dobrý, jen Ondra se prý trápí. 

 

 

 

A já se trápím taky. Po dvou ploťkách zase nastalo na mém štontu mrtvo a nemám jediný kontakt s rybou. Martin Bárta to po mé levici nadále mydlí, i Martin Kejst sedící pod ním tahá sem tam slušnou lopatu, zato moji sousedé po pravici – Franta Dubský a Vláďa Dedik se také zasekli. My tři sedíme jediní ze sektoru C ještě v pásmu stromů, ostatní závodníci jsou na louce a tam to vypadá, že se ryba rozjela. Zatímco u nás ji moc není – ja si ji nejspíš ještě „zabil“ příliš velkým množstvím živé ve vodě. Franta i Vláďa ale mají jen 2-3 spodovky, sice větší než moje dvě ploťky, ale jsou stále na dostřel. Je půlka závodu a já se musím rozhodnout, jak dál. Za půlkou řeky vidím kroužit oukleje a perlíny, vypadají aktivně, na nich by se daly sbírat gramy. Jak se k nim ale dostat, když bičem nenahodím? Nakonec si předělávám nejlehčí top, kdy ho trochu zkracuji a stahuji splávek na nějakých 40cm hloubky. Vyroluji děličku a snažím se  s ní předhodit splávek za půlku řeky, kde se kroužkující droboť zdržuje. Záběr a je tam. Pěkná ouklej. Pak druhá, třetí, čtvrtá....rozjíždí se to. Bohužel ne každá je velká jak ta první a gramy přiskakují sakra pomalu. Navíc je to hodně nestandardní plavačka – spíš takové muškaření. Nedaří se mi stáhnout ryby jemným krmením do jednoho místa, přijde mi, že je krmení spíš odrazuje a odraží dále k druhému břehu. Takže spíš číhám, kde se objeví kolečko sbírající oukleje a předhazuji ji svou lehkou udici před nos. Občas to vyjde, občas je vyplaším a naháním je zas jinde. Naní to ideální tempo, ale dostávám se trochu do pohody. Cítím, že bych mohl přechytat rybáře, kteří budou sázet na velké cejny a nebudou mít víc jak dva (a že jich tu včera bylo dost!). Na střílené červy se mi daří stáhnout i hejno perlínů a chvíli je chytám na hod. Neváží moc, ale jsou krásní. Moje nejoblíbenější česká ryba hned po okounovi. Pod hladinou vidím kroužit i opravdu pěkné perlíny, takový by potěšil i ze dna, ale nedaří se mi je přemluvit. Perlíni pak mizí a já zas naháním oukleje po celém svém úseku. Mám pocit, že Frantu Dubskýho jsem už setřásl, ale je to velmi vrtkavé, neboť jeden slušný cejn by mi nastavil cílovu pásku zase daleko přede mě. Vladimir Dedik se vrhnul na stejnou taktiku a rovněž tahá droboť zpod hladiny na děličku. To mě trochu štve, neboť takhle jeho cejny z úvodu nepřejedu, jelikož gramy naskakují i jemu. Je to teda pěkná dřina, rolovat s každou ouklejí tam a zpátky, navíc se mi ze tří dní koukání v ostrém slunci na hladinu spouští z očí slzy, mám asi zánět spojivek a nejde to zastavit. Ani si těma zadělaným rukama do očí nechci moc sahat. Posledních dvacet minut už je opravdu „na sílu vůle“, neboť oči mě pálí úplně nesnesitelně a pro řinoucí se slzy pořádně nevidím na splávek. Oukleje navíc už také nejsou aktivní a za poslední čtvrthodinu tahám jen dvě. I tak se mi nálada trochu zlepšila a po konci závodu nevidím své vyhlídky tak katastrofálně jako na jeho začátku. Říkám si, že budu mit tak 1,5kg, v lepším případu i dvě kila, neumím to úplně odhadnout, ale to by včera na céčku stačilo na umístění do první pětky. Váha ukáže, jaká bude realita dneška. Vláďa Dedik váží v našem sektoru jako první, má 1.750g a trochu se bojím, že jeho lopata z úvodu závodu převáží misky vah v jeho prospěch. V droboti jsem byl asi o trochu rychlejší, ale takového cejna je po gramech těžké vygumovat. Pak váží Franta Dubský, který ještě pár spodovek dostal, ale nic většího a váží 910 gramů. Tak to bych měl mít víc, říkám si a váha to potvrzuje – Pepa Kostka mi hlásí 1.560 gramů. Škoda, čekal jsem víc a na Vláďu to opravdu nestačí. Teď nezbývá doufat, že na louce se najde pár takových, co zůstali jen na jednom, maximálně dvou, nejlépe žádném cejnovi. Takové bych mohl stlačit pod sebe. Martin Bárta to určitě nebude, ten mi celý den předváděl koncert a váha mu jej stvrzuje – 8.700 gramů. Hluboko smekám a nechápu, jak ty cejny vedle mě vyčaroval, když já nezavadil ani o jednoho. Martin Kejst také chytal dobře, má pěkné ryby  a sype na váhu 4.910 gramů. Tak, ale teď by mohly začít nějaká hluchá místa, říkám si – včera to byl na louce vesměs propadák. Ale dnes je vše jinak, bohužel pro mě. Ryby se tu zjevně po sobotě na krmení zabydlely a oproti včerejšku to byla právě louka, kde se cejni drželi. Prakticky tu není závodník, který by o cejna nezavadil a když má jen jednoho, jako třeba Radek Zvolánek, tak je to zrovna takový obr, že mu s pár dalšími rybičkami na váze vytlačil 1.740 gramů. Honza Maroušek taky neměl ten nejlepší závod, ale i jeho ryby jsou težké, že na mě stačí – má 1.700 gramů. Celkem jsou tu tedy tři závodníci, kteří mě přejeli o méně než 200 gramů. To mě na tom nejvíc mrzí, že má dřina vyšla vniveč. Kdybych se do podhladinového chytání vrhnul jen o dvacet minut dříve a ne až v polovině závodu, tyo závodníky bych zřejmě přeskočil a vyšplhal se aspoň do středu závodního pole. Takhle ale má lopota a střádání výsledku doslova po dekagramech kýženou záchnanu nepřinesla a zbylo na mě jen desáté, tedy předposlední místo. Naopak kromě Martina Bárty na louce také zazářil rakouský závodník Karl Zahrevt s 7.090 gramy a tradičně se neztratil ani Viktor Vocel s rovnými sedmi kily.

 

 

 

Jako vždy po nevydařeném závodě mi není moc do řeči, navíc oči nadále děsivě svědí a pálí, a tak se snažím co nejrychleji sbalit a odebrat se někam do stínu, kde by si oči trochu ulevily. Až u auta se tak dozvídám výsledky mých kolegů z Black Bassu. Slovy Reného to dnes byl „pořádný nákup“. K mojí desítce Eliška na áčku přihodila druhou desítku, kdy se po nadějném startu zasekla a všichni až na Šimona Altmana jí utekli. Nejvýrazněji pak Petr Molek, který z A3 natahal 12.880 gramů, dále pak Petr Fořtík, který se ku překvapení všech z A8 opřel do kaprů a především ti mu přispěli k váze 12.570 gramů a třetí do party s váhou přes 12kg byl vždy skvěle chytající Michal Kladrubský s 12.400 gramy z prostředka sektoru - A6.

 

 

Nas béčku za nás válčil brácha a aspoň on nadějné místo B3 dokázal přetavit v úspěch v podobě třetího místa za 8.610 gramů. Přejel ho dle očekávání na forhontu (B1) sedící Pierre Flament, který se ale trochu trápil, zejména množstvím spadlých ryb po záseku a s 11.500 gramy zůstal pozadu za fantastickým včerejším výsledkem z tohoto místa od Martina Průši (pro připomenutí 27kg!!!). Díky lepšímu závěru se pak před bráchu prokousal i na B4 sedící Jakub Bárta s 9.200 gramy a stvrdil tak druhý úspěšný den pro rodinu Bártů.
Na céčku můj zoufalý příběh znáte a na déčku se podobně protrápil Ondra Rajtmajer. Něco polapal jen zkraje závodu, ale pak už na své D3 o moc ryb nezavadil. Nakonec z toho bylo jen 1.430 gramů a poctivá jedenáctka. Na opačném konci sektoru se to naopak rybami hemžilo výrazně lépe a na krajních třech místech se rozhořel velký souboj, který nakonec rozhodovalo jen pár ryb. Na D10 Tonda Vysoký vytahal 8.010 gramů a trojku, na D9 dosáhl Jirka Kubín na 8.560 gramů a uzmul dvojku a jedničku tak nakonec přeci jen z forhontu uhájil František Housa za 8.780 gramů.
Moje oči si za tmavými brýlemi a ve stínu přeci jen trochu ulevily, a tak se přesouvám na vyhlášení výsledků – tam se potvrzuje náš dnešní „nákup“. 34 bodů je opravdu dost a je to důkaz, že se nám jako týmu nedaří za poslední tři roky „nežárské prokletí“ protrhnout – zřejmě jsme tu ještě nepřišli na tu správnou taktiku. Z tohoto pohledu by nás teoreticky mohlo potěšit, že Pepa Kostka před vyhlášením výsledků oznámil, že tu druhou ligu pořádat už nikdy nebude, ale opak je pravdou. Nežárku mám rád, je to krásný závodní usek a zdější technické chytání mě pořád láká, asi zvlášť proto, že jsem na něj stále nepřišel. Snad to tedy nebude úplná definitiva a ještě se sem na závody někdy dostaneme.

 

 

Ale zpátky k výsledkům. Náš propadák z neděle nás posílá až na 10.místo a to ještě jen na CIPSy před Mirovicemi. Naopak k těm úspěšným týmům patří bronzová Plzeň „A“ tažená především vyrovnanými výkony Vládi Vyslyšela, stříbrné Vinohrady, které tu září rok co rok a celý tým mají velmi kvalitní a vyrovnaný a zlatý tým Plzně „B“ poháněný fantastickými výsledky Kuby a Martina Bártových, jež oba dosáhli na součet tři za celý víkend. Klobouk dolu!
Nás může jedině těšit, že ztrátu na lepší místa ještě po zbytek sezony můžeme dohnat a čekají nás snad úseky, kde umíme zachytat lépe (pokud jsem to právě nezakřiknul). Mně osobně ještě těší pohárek za sobotní vítězství v sektoru, a to především proto, že ho obdivuje můj dvouletý syn Kryštof, jenž dorazil akorát na vyhlášení a pohár mi hned uzmul. Tak snad mu ještě někdy nějaký přidám.

 

Leave a Comment